Za devatero horami a devatero řekami, u černého lesa stála perníková chaloupka. V ní bydlel jelen, který měl zlaté parohy. Proto se mu také říkalo Jelen se zlatými parohy. Ten jelen měl za manželku malou Karkulku, která neměla zlaté parohy. Proto se jí také říkalo Perníková Karkulka.
Jednoho krásného deštivého dne, kdy lilo, až praštělo, řekla Perníková Karkulka Jelenovi se zlatými parohy: „Když venku tak krásně praští, půjdu navštívit tu zlou babu - Ježibabu, co nám dluží alimenty na Budulínka už za dva měsíce.”
A Jelen se zlatými parohy řekl: „Zajdi tam až za dva měsíce, to už budou za čtyři měsíce”.
„Půjdu tam hned a basta”, rozhodla se Perníková Karkulka. „Donesu jí koláče a víno”.
„Koláče bych jí nenosil”, doporučoval Jelen se zlatými parohy. „Víš, že se po nich může utlouct. Posledně byla po patnácti koláčích tak potlučená, že po ní celý měsíc pokřikovaly veverky „Ty stará modřino“ a házely jí šišky na hlavu, aby prý neztratila barvu. Vezmi jí radši svých pět švestek.”
„Vezmu koláče i svých pět švestek”, stála na svém Perníková Karkulka.
A protože Jelen se zlatými parohy na svém seděl, dodala: „A ty zatím na svém seď doma a hlídej, aby nás sousedi nevykradli”.
Pak si Perníková Karkulka sbalila do ruksaku svých pět švestek, koláče a víno, Jelena se zlatými parohy ještě napomenula, aby nikomu neotvíral a odešla.
„Však bude muset jít přes černý les”, zaradoval se Jelen se zlatými parohy. „Doufám, že ji sežerou vlci nebo aspoň zabloudí a pojde hlady”.
Náhle někdo zabušil na dveře.
„Kdo je to?” otázal se Jelen se zlatými parohy nervózně.
„Neboj se”, ozval se tenký hlásek. „To jsem jenom já a dalších 39 loupežníků. Pusť nás dovnitř.”
„Manželka mi řekla, abych nikomu neotvíral.”
„Jen dva prstíčky ti tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.”
Jelen, protože byl dobrák, malinko pootevřel dveře. Mezi futry se objevilo osmdesát prstíčků. Jelen, protože byl svině, dveře rychle přibouchl a osmdesát prstíčků se v mžiku válelo u jeho kopítek. Zvenčí se ozvaly šťavnaté nadávky.
Jelen se zlatými parohy si už myslel, že má vyhráno, ale přitom měl prohráno. Loupežníci totiž byli strašně vyčůraní a volali: „Jelene se zlatými parohy, vzdej se. Nemáš šanci. My jsme totiž strašně vyčůraní.”
A tak Jelen se zlatými parohy poznal, že nemá šanci, protože loupežníci jsou strašně vyčůraní a otevřel. 320 prstíčků sevřelo se kolem jelenova zlatého paroží a táhlo ho ven. Jelen se zlatými parohy celý nešťastný volal: „Kdo mi to tady loupe perníček?”
„To jenom větříček,” odpovídali mu posměšně loupežníci.
Naštěstí nedaleko kácel Chuck Norris staleté duby. Zaslechl Jelenovo volání a v mžiku přiběhl na pomoc. Vrhl se na loupežníky a skopal je do kulaté krychličky.
Loupežníci začali úpět a naříkat. Volali: „My nejsme čtyřicet loupežníků. My jsme jenom dvacet Jeníčků a dvacet Mařenek. My jsme si na loupežníky jenom hráli!”
„To jsem z toho jelen,” řekl Chuck Norris a proměnil se v jelena.
Co však čert nechtěl, najednou vyběhl z černého lesa, který se čirou náhodou jmenoval Řáholec, loupežník Rumcajs.
„Ho, hó, jelene,” zařval, až z eurooken jičínských domů padaly květináče. „Dostal jsem tě!”
Vytáhl svoji pistoli nabitou hodně, ale hodně tvrdým žaludem a Chucka Norrise - jelena odstřelil.
„Za dobrotu na žebrotu,” řekl princ Bajaja a jak se objevil, tak i zmizel.
„Tak, tak,” zanotoval loupežník Rumcajs táhnouce Chucka Norrise - jelena za sebou do lesa Řáholce.
„To je dneska den” zahuboval Jelen se zlatými parohy a vztekle kopl do kulaté krychle z dvaceti Jeníčků a dvaceti Mařenek. „Doufám, že aspoň tu otravnou Perníkovou Karkuli v lese vlci sežrali.”
A opravdu. Perníkovou Karkulku skutečně v černém lese zkonzumovali vlci. A protože byla tak strašně otravná, všichni se otrávili.
Jelen se zlatými parohy se podruhé šťastně oženil, tentokrát však se Šípkovou Růženkou, aby ji mohl posílat k šípku, kde by se mohla bodnout. Takže nakonec už nebyly žádné zmatky, leda tak zotce, všichni relativně šťastně žili a pokud neumřeli, tak mají smůlu.